Do naha!!! ...aneb trocha upřímnosti není naškodu...

Ahoj krásky,
teď krásně na noc přicházím s článkem, který jsem původně vůbec neplánovala. Bude hodně povídací, bude hodně o mně a pokud čekáte, že se v něm dozvíte o nějaké úžasné rtěnce nebo že se pochlubím co mám nového a co bych si ráda koupila, tak můžete přestat číst, protože o ničem z toho to dnes nebude. Dnech vás chci nechat nahlédnout pod pokličku. Pod pokličku, kterou má většina z nás a pokud se nepovažujete za dítě štěstěny, máte ji dost možná i vy. Své soukromí jsem tu nikdy nijak neodhalovala. Přišlo mi, že jsou věci, které by neměly být veřejné, že jim takové odhalování škodí. A víte co? Myslím si, že je to hloupost, věci se mohou pokazit ať si je chráníte jak chcete a ať je vystavujete veřejnosti na očích či nikoli. Faktem je, že životy mnohých z nás působí dokonale a idylicky a životy blogerek zejména. Možná některé takový život opravdu vedou, ale já mezi ně poslední dobou nepatřím. V tomhle článku nejde o to, že bych ze sebe chtěla dělat chudinku, kterou by měli všichni litovat. To vůbec ne, s životem jsem se myslím odjakživa prala velice statečně a nejsem zvyklá se jen ta vzdávat. Možná se spíš chci trochu vypovídat a brát to jako terapii (protože víte jak, on psycholog něco stojí) a taky chci podpořit ty z vás, jejichž obloha také není zrovna blankytně modrá, aby se nebáli a klidně mi své trápení třeba anonymně svěřili a třeba společnými silami najdeme řešení, vždyť víc hlav víc ví :)

Předně je důležité si uvědomit jednu věc. Ať už se máte jakkoli a trápí vás cokoli, zamyslete se nad tím jak se snažíte působit na okolí. Jak svůj život prezentujete. Děláte jej růžovějším a dokonalejším než ve skutečnosti je? Nechcete před okolím přiznat, že to tak není jen proto, aby vás nikdo nelitoval a vy neměli pocit absolutního selhání a životního neúspěchu? Aby se vám nikdo neposmíval? Nepovyšoval se? A necítil nad vámi převahu?... Nalijme si čistého vína... děláme to tak všichni, všichni se chlubíme jak máme skvělý život i když tomu tak není. A já to dělám také. Dělala, do dnešního dne.... Do dne, kdy mi došlo, že nevím jak dál, že své problémy nezvládám řešit a hlavně už ani nevím jak. Možná si říkáte v čem může mít holka jako já problém... No, nechci říkat, že kamenem úrazu jsou vztahy, protože to zní jako klišé, ale bohužel je to tak. Se svým přítelem jsem už dlouho, teda pokud se čtyři a půl roku dá považovat za dobu dostatečně dlouhou. A jelikož mi táhne na třicet a jemu je osmadvacet, přijde mi to doba dlouhá tak akorát. Třicet je přeci celkem hraniční věk, člověk se pomalu usazuje, má na to více méně nejvyšší čas a život se tak nějak mění. To jsem od třicítky očekávala i já. Vůbec mě nenapadlo, že mě poklidný a šťastný život nečeká ani omylem. Ono, nechápejte mě špatně, nejde o to, že bych od dětství snila o bílých svatebních šatech, vlastně mě svatba dost děsí a má nejlepší kamarádka to moc dobře ví. Děsí mě i děti (to ona ví taky)... hodně... poslední rok si na ně vlastně přijdu i stará. Jako bych to období, kdy se do toho "má praštit" nějak prospala. No, možné to je, já spím moc ráda :)
Ale... i když mě děsí svatba a děti a to všechno, stejně mě štve, že nejsem aspoň zasnoubená. Ptáte se: "Proboha proč?" Prostě mě mrzí, že mě nikdy nikdo (on) o ruku nepožádal. Jako bych za to vlastně nestála, jako by mě za ženu vůbec nechtěl. To mě trošku mrzí (hodně). A to neustálé čekání dnešní doby? K čemu to je? Chodíte s někým třeba pět let, rozejdete se... rok hledáte "novou lásku" se kterou budete dalších pět let během kterých budete zjišťovat, jestli je to ten pravý? A zase se rozejdete, hledáte, najdete a máte před sebou dalších pět let, kdy se teda uvidí jestli je to on nebo furt ne... To mi přijde s prominutím na zabití a říkám si, že v tomhle to měli naši rodiče mnohem lehčí. Všechny tahle věci braly "hopem" a víte co? Mí rodiče jsou stále spolu a babička s dědou jakbysmet :)

Jenže... pohár trpělivosti a toho, co člověk snese přeci nepřeteče jen z těchto několika kapek, že? Poslední dobou mě spíš hodně leží na srdci vývoj našeho vztahu... čert vem svatbu, ale když jsou dva spolu a tvoří pár, který není fiktivní, tak se podle toho snad i chovají ne? Osobně se považuji za dost vytíženého člověka. V práci trávím celý den a když mám zrovna volno, píšu nový článek na blog, fotím k němu fotky, upravuji je, vybírám. Také se starám o domácnost, protože bydlíme s přítelem spolu, tak někdo tuhle věc prostě zastat musí. A tak uklízím a nakupuju a peru a upřímně pokud zrovna nekupuju šminky nebo oblečení, nebaví mě ani jedno. Nechci říct, že všechno dělám jen já, ano, přítel občas uvaří, zvládá nákupy, zamete náš prťavý byt a vypere si své věci, ale chtít po něm aby vzal do ruky prachovku, vytřel podlahu nebo při umývání WC umyl i prkýnko je už zkrátka příliš, ale přesto jsou to věci, na které jsem si už zvykla a tak nějak k němu patří. No nejsem na to hrdá, stejně jako na fakt, že používá křeslo jako koš na špinavé prádlo, pokud se mu teda podaří hod a spodky či ponožky neskončí na podlaze, ale jak víte, láska je slepá (no, vlastně už vidím po těch letech daleko lépe), ale každopádně ve vztazích jsou zkrátka ústupky a tolerance a občasné mhouření obou očí zkrátka nutností, která vlastně není až tak těžká, zvlášť pokud vám na tom druhém opravdu záleží. A když už jsem u toho, že mám volného času poskrovnu, tak klidně přiznávám, že knížku jsem si naposledy přečetla loni v červenci a časopisy si čtu s tří měsíčním zpožděním. Své dva oblíbené seriály stíhám s vypětím všech sil (díky za ty pauzy), ale u toho třetího jsem bohužel teprve na začátku aktuální série, která se už blíží ke svému konci. Člověk by si řekl: "Jasně, věnuje se svému příteli." A to je vážení právě ten průšvih. Já bych sice chtěla, což o to, ale mám dojem, že v pořadí jeho priorit klesám čím dál níž. Vzhledem k tomu, že vlastně většina jeho přátel je singl a ty ostatní bych spočítala na prstech jedné ruky a ještě by mi zbylo, jistě vás nepřekvapí, když vám řeknu, že tím pádem nemá vzor jak by měl fungující vztah vypadat a kolik volného času by se slušelo věnovat své přítelkyni. No kdyby byl problém jen na jeho straně, dalo by se s tím pracovat, problém je ten, že oni nezadaní přátelé si nějak nedokážou domyslet, že zadaný člověk má i jiné povinnosti a starosti než se s nimi toulat po hospodách, objíždět každou pochybnou párty, na kterou by slušný člověk nevkročil a vyplňovat jejich znuděná singl odpoledne a večery svou přítomností. Neříkám, že je to špatné, ale dělat to každý den je už s odpuštěním opravdu na pováženou. Zkusím zmínit jeho nejlepší kamarádku. Dokud měla přítele ona, neslyšela jsem o ní jak byl rok dlouhý, na mou duši, klidně bych za tohle tvrzení strčila ruku do ohně, co ruku, vlezla bych do ohniště celá! Pak se s ní rozešel a ona našla v přítomnosti mého přítele a postupem času i jeho ostatních přátel. Ono je sice hezké někoho těsně po rozchodu podržet a tak by to i mělo být, ale když to trvá už skoro dva roky, je to s prominutím "napřesdržku" oběma. Proč? Protože s takovou je můj přítel tak vytížený, že na mě už mu nějak čas nezbývá. A to má prosím jen ranní směny a všechny víkendy volné a jeho kamarádka taktéž, takže proč se proboha na ten pokec nesejdou některé odpoledne, kdy já tvrdnu v práci? Co je na tom tak těžkého? Jen pro představu, obvykle jsou mé směny takovéto: sobota + neděle + pondělí = práce, úterý den volna, středa = ranní nebo odpolední, čtvrtek + pátek = práce. Další týden se to otáčí a mám volna víc, ale přesto mám času velmi málo a když se chci s kýmkoli sejít, domlouváme se minimálně s týdenním předstihem. Každopádně ať dělám co chci, stále se mi nedaří zajistit, aby některý z těch dnů byl přítel se mnou a to jsem prosím zkoušela i kalendář, kde jsem zatrhla vždy jeden den v týdnu jako "rezervaci" jeho osoby. Marně! Pro něj je čím dál snazší odmítnout mě než své přátele. Zkrátka jsem něco jako inventář, který doma večer najde. Škoda, že nepřemýšlí o tom, co bude, až se jeho singl přátelé usadí a budou se věnovat svým polovičkám a rodinám. Co pak bude dělat? Celkem by mě to zajímalo, protože to bude doba, kdy budu já už dávno za sedmero horami a sedmero řekami a s averzí na muže obecně...
On si sice myslí, že je má žárlivost nezdravá, ale když ho vyzvu, aby si zametl před svým prahem a řekl, kdy se věnoval jen mě, tak máte slyšet to ticho, které se snaží zachránit tvrzením, že jsme spolu přece v noci. Jo, myslí dobu spánku, to se určitě počítá fakt, že jo... Nejvíc mě ale mrzí fakt, že když už to nechápe on (muži jsou přece víc než jen extrémně natvrdlí), tak nedokážu pro změnu pochopit, proč tomu nerozumí jeho kamarádka... Přece je to žena, takže z tohoto pohledu by tomu měla rozumět a být o dost důvtipnější. Ne mu ráno psát či volat a zjišťovat co odpoledne podniknou. Upřímně mám chuť jí velmi polopaticky vysvětlit, že její otázka nemá znít: "Co odpoledně podnikneme?" ale: "Budeš mít odpoledne čas?" A on by měl mít dost rozumu a odvahy na to, aby dokázal odpovědět buď že ano nebo že ne, že bude trávit odpoledne se mnou.

Co říct závěrem? Ano, tohle všechno mi dělá starosti a připravuje o pocit štěstí a radosti a posílá to můj vztah do kytek rychleji než zvládá dát v hokeji Jarda Jágr vyrovnávací gól. Nevidím budoucnost, východisko, naději. Ať dělám cokoli, snažím se jakkoli, vždy narážím do zdi a ty nárazy jsou pokaždé tvrdší a bolestivější... Mám se sebrat? Odejít? Mám zahodit všechny ty roky a opustit jej a i když jej pořád miluju, začít znova? Jinde a zatraceně daleko od něj? Nebo si promluvit s jeho kamarádkou, nechat ji nahlédnout pod pokličku mé duše a mých starostí a doufat, že se jí "rozsvítí" a pochopí co se děje? Já holky nevím... Takže, za každou vaši radu a názor budu moc vděčná.

Teď už ale přeji dobrou noc a pamatujte, žádný život není tak růžový jak se na první nebo klidně i desátý pohled zdá.



Mějte se krásně..... Lucy :)

Komentáře

  1. Musím přiznat, že článek jsem zatím celejnečetla (v tuto pokročilou dobu je to na můj mozeček příliš intelektuálně na výši), ale koukám, že máš stejnej noťas jak já :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsem to nedočetla, ale poznatek mám úplně stejný :D Ten noťas mám taky :D
      HollyChicc

      Vymazat
  2. Do rozhovorů s jeho kamarádkou bych se bát tebou vůbec nepouštěla. Protože ať to podáš jakkoliv, tak se to stejně obrátí proti tobě.
    Myslím, že nejlepší je, si s přítelem prostě vážně promluvit a že pokud nenastane změna k lepšímu, tak že si sbalíš pár švestek a odejdeš. Protože kolikrát je to jediný, co chlapa probere

    Sama jsem s přítelem 8 let a i když do třicítky mi ještě pár let chybí, tak by se mi líbilo, kdyby se odhodlal a požádal mě o ruku. Ale vím, že než se odhodlá, tak do té doby budu už stará a škaredá a na svatbu mě přejde chuť :D Chlapi jsou prostě hrozný telata!

    A tobě přeji pevné nervy a doufám, že přítel dostane rozum!:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji Gabčo, máš pravdu, kamarádka by to jistě obrátila proti mě, protože by měla pocit, že útočím hlavně na ni, což by byla samozřejmě hloupost, protože jediné co bych od ní chtěla je respektování a pochopení toho, že chlap se má věnovat především své partnerce (rodině) a pak až ostatním. Snad to nakonec dopadně dobře :)

      Vymazat
  3. Fuuuha tak ja som na tom dost podobne. Ta jeho kamoska by mi riadne zrala nervy a dala mu na vyber. Si si ista ci ta s nou nepodvadza?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemyslím si, že by mě s ní podváděl, dokonce se jí snaží sehnat chlapa (myšleno tak, že když si ona někoho vyhlédne, tak jí na něj sežene kontakt apod.), ale nervy mi to žere statečně. Nehledě na to, že jí není blbé volat mu třeba pozdě večer ať už za střízliva nebo když je úplně opilá. No uvidíme, snad si brzy někoho najde, aby mohla svou pozornost soustředit jiným směrem než tím našim :) Ale problémem samozřejmě není jen ona, ale fakt, že dává přednost jakýmkoli přátelům obecně (i když na ní mě skutečně vytáčí, že jí není blbé mu volat a přemlouvat jej ať jde ven. A i když stojím opodál a volám, že ne, že máme den nebo večer pro sebe.) Prostě i když to slyší, tak to nerespektuje a to je to, co mě strašně štve a pak samozřejmě to, že přítele nakonec přemluví a on nakonec odchází pryč....

      Vymazat
  4. Ono to je tak, že nikdo nemá úplně růžový život, to je fakt. Lidé mají své problémy. Ale důvodů, proč o nich nemluví, může být určitě víc, než jen to, že se před ostatními snaží "vykreslit svůj život co nejlépe". Tak třeba já. Samozřejmě s partnerem máme občas konflikt a občas mě něco dost potrápí, ale na blog o tom nepíšu z jednoho prostého důvodu - protože mi přijde nefér a nedůstojné prát na veřejnosti jeho špinavé prádlo. Kdyby to bylo naopak - přítel by měl blog, lidé, kteří by ho četli, by mě znali, a on mě po hádce v nějakém článku probíral a "pomlouval" (i když to samozřejmě pomluva není), byla bych z toho hrozně zklamaná. Problémy si musí vyřešit ti dva lidé prostě sami. A že o těch problémech nemluví na veřejnosti, to ještě samozřejmě neznamená, že je nemají. Ale také to neznamená, že by se chtěli dělat něčím, čím nejsou, že by snad byli méně upřímní. Pouze si tyhle věci nechávají interně ve vztahu, mezi těma dvěma lidmi.

    Co se týče článku - věřím, že se z toho dostanete :). On člověk přece jenom zjišťuje, co má, až když o to začíná přicházet. Asi tě má prostě "jistou" (což chápu, mě můj přítel má taky "jistou" a ne vždy se mi to líbí :-D ). Možná by nebylo na škodu mu trošku ukázat, že zase tak "jistá" nejsi, když se nebude ani trošku snažit...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za názor :) Ná tento článek určitě neberu jako praní špinavého prádla na veřejnosti, to vůbec. Můj přítel můj blog nečte. Ví o něm, ale "beauty" sféra ho vůbec nezajímá, tak sem nechodí. Ona kmarádka o mém blogu ví, ale pokud vím, osobně jej nikdy nečetla. Ona je z těch holek, které se taky o kosmetiku až tak nezajímají. Ne že by o sebe nedbala, ale řekla bych, že ji to tolik nechytlo a nebaví ji to... jako číst si o tom nebo si shánět víc informací, nemá to jako koníčka. A myslím si, že patrně nikdy ani na žádný takový beauty či fashion blog nezavítala. Můj přítel má celkově kamarády a kamarádky jiného ražení než jsme my tady na blozích :) A jelikož ani mezi svými přáteli jsem nikdy o svém blogu nemluvila, tak nehrozí, že by se to dalo brát jako to, že bych jej před společnými známími poškozovala. Interně se to s ním snažím řešit už delší dobu, ale výsledky jsou prozatím žalostné. Třeba se to změnou mého přístupu k němu změní, uvidíme :) Tímhle článkem jsem ze sebe prostě potřebovala dostat všechno to, co jsem "držela" uvnitř. Původně jsem chtěla hned ráno článek zase smazat a nasadit onu "masku dokonalosti", ale jsem ráda, že jsem to neudělala, protože přiznat, že něco není tak úplně ono přece není ostuda :)

      Vymazat
  5. Milá Lucka, po prečítaní tvojho článku mám popravde dosť zmiešané pocity. Na jednej strane, vieš ako sa hovorí, dlhé vzťahy vydržali preto, lebo sa obe strany snažili niečo opraviť keď sa to pokazilo, a nie rovno zahodiť. No na druhej strane mám pocit, že u vás to už poriadne ani jedna strana nechce. Ty sa trápiš kvôli nemu a on sa ti skoro vôbec nevenuje... Vieš, niekedy to tak býva pri dlhoročných vzťahoch a je na zúčastnených, že čo urobia s tým ďalej. Nikde v tvojom článku som nenašla, že by si sa s ním o tom porozprávala, takže v prvom rade by som asi skúsila to. Chlapi sú iní ako my ženy, ako ty vravíš, zadubení, je málo takých, čo si na žene niečo všimnú, ak sa niečo deje.. Zaslúžil by si vedieť o tvojich pocitoch a ako vás teraz vidíš, mám pocit, že on nič netuší a myslím, že to by bol možno prvý krok aby sa to zlepšilo. S rozhovorom s jeho kamarátkou by som takisto nečakala, keďže je žena, určite ťa pochopí ak spolu nič nemajú a mohla by ti byť ústretová. A navyše, keďže ste spolu už celkom dlho, váš vzťah určite spadol do určitého stereotypu, tak by som ho možno skúsila niečím ozvláštniť. Takisto len ty sama vieš, aký je tvoj priateľ keď ti vyznáva lásku, určite na ňom vidíš, či to myslí úprimne alebo nie, len musíš v tých situáciach odhodiť zaľúbenie trochu bokom. No ak by vám to aj nevyšlo, určite nie si stará na to, aby si našla naozaj lásku tvojho života a bola s ňou šťastná, veď si krásna mladá talentovaná žena.. :) Držím však palce nech sa to vyrieši a ak chceš, môžeš sa mi ozvať na mail (veve.hub@gmail.com) a môžeme viac pokecať.. :) Drž sa! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za krásnou zprávu Verčo :) Ono to bohužel není tak, že by přítel nic netušil, řešíme tento problém už několik měsíců a stále bez výsledku ve směru, že asi pořád nechápe, že je to vážné a to opravdu hodně. Že už má tolerance a shovívavost v tomto bodu dosáhla stropu a dál to nehodlám akceptovat. Jinak nemůžu mluvit za něj, ale já s ním rozhodně být chci. Vím, že se bude muset mnohé změnit a já osobně na to připravená jsem a změny chci. Jen jde o to, aby do toho dal všechno i on a byl právě ochotný něco obětovat a dělat ústupky. Tzn. pochopil, že zadaný člověk zkrátka vede malinko jiný život než ten, který je sing a nemá k nikomu žádné závazky. :)

      Vymazat
  6. Chlapi pořád tvrdí, jak je to s ženskýma težký a že je nechápou a přitom je to naopak. Momentálně se cítím úplně stejně (až na tu svatbu tedy). Vzpomínám, jak jsme spolu chodili na procházky, psal mi krásné sms, trávili spolu každý volný čas. A teď? Mám pocit, že jsem taky na seznamu priorit klesla. Na kamarády čas je, na mě ne. A já se jak blbeček snažím a nic z toho.. Udělala bych pro něj cokoliv, ale jestli on i pro mě?
    Každopádně bych ho nikdy nedokázala opustit a snažím se, aby si to uvědomil, jak se cítím. A věřím, že ten tvůj si to taky uvědomí. Radši nenaznačovat (to chlapi nikdy nepochopí :D), ale říct mu to. Rozhodně se nepouštěj do rozhovorů s kamarády, to by dobře nedopadlo. Vyřešte to spolu, je škoda ty roky zahodit.. držím palce! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ellie, přesně jak píšeš, kde jsou ty časy, kdy si člověk užíval přítomnost toho druhého :) V kině jsme byli naposledy před dvěma a půl lety :( Přítell je líný, asi má pocit, že mě má jistou, tak už se do těchto investicí nežene, raději si počká a film si stáhne :( Popravdě mám pocit, že se mi v době, kdy jsme spolu nebydleli věnoval mnohem víc. Ale jak píšeš, snad si to ti naši chlapi uvědomí a bude zase všechno v pořádku :) Moc držím palce i tobě, aby vše dobře dopadlo a i ty jsi byla zase šťastná :) P.S. Samozřejmě nejsem úplně hloupá a vím, že vztah se vyvíjí a že už to nikdy nemůže být tak jako na úplném začátku, ale rozhodně to nemůže být tak, že se partneři úplně odcizí a budou žít každý po svém...

      Vymazat
  7. Ten článok ... Wau ... Je dobré, že si to dostala takto von. Ale ja by som ti poradila zamyslieť sa nad tým, či to chcete celkovo zachrániť. Kamaráti už nebudete, no ak to chcete zachrániť, tak preto niečo viac robte. Vždy to musia chcieť ale obe strany ... Tak pozor aby si ho do niečoho nenútila ...

    www.aduliksun.blogspot.sk

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za zprávu, je pravda, že dostat to ze sebe takle ven mi hodně pomohlo :) Pokud jde o mě a přítele, tak já s ním být určitě chci, doufám, že on to má stejně, tak jej snad do ničeho nenutím a doufám, že se to mezi námi všechno zase srovná do přijatelných kolejí tak, aby byly spokojené strany obě. On i já :)

      Vymazat
  8. Luci, já bych ti poradila, abys honem rychle přestala s veškerou snahou, kterou vyvíjíš. Být tebou, tak bych si doma uklidila jen svoje věci a na jeho bych kašlala, byla najednou hodně často pryč mimo domov, byla k němu odměřená, ale na ostatní milá. Ono mu to dojde. Kamarády vůbec neřeš, o ty nejde. Jde jen a jen o něj. Pokud by s tebou chtěl trávit volný čas, tak by ho mohli přemlouvat a nahánět jak by chtěli, a prostě by je odmítnul. Přijde mi, že je si tebou až moc jistý a bere tě opravdu jako inventář. Takže je potřeba své chování podstatně změnit, však ono mu to dojde. A pokud ne, tak to prostě nebyl ten pravý.

    Jinak musím říct, že mě hodně překvapilo, jak jsi napsala, že ti bude 30 . Celou dobu žiju v tom, že je ti kolem 18-20 :-D Nevím ani proč.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Luci, souhlasím s Lenkou. Chovala bych se taky tak, ať si uvědomí, že ty tady pro něj nemusíš být vždycky. Mně by tohle teda upřímně HODNĚ VADILO, když by byl pořád jen s kamarádkou a na mě by si udělal čas v noci. Měl by si to uvědomit, protože ty přece nebudeš chtít žít takhle pořád a vztah s člověkem, kterej nemá moc zájem, to si myslím není dobrý a nebyla bys šťastná. ... A když píšeš o tom věku, tak jsem si myslela, že je Ti podle fotek tak 21 :).

      Vymazat
    2. Mo děkuju holky, máte pravdu, neustále se podbízet, vtírat a žebrat o trochu pozornosti je evidentně cestou do pekla, takže věnovat se hlavně sobě, plánovat si svůj program a nečekat až si mě všimne je aktuálně to nejlepší řešení. Ono to čekání, že budeme ten a den den spolu, když se nakonec vypraví někam jinam a spolu teda nejsme člověka připravuje o spousty drahoceného času, který mohl věnovat něčemu úplně jinému. Takže teď už si protékat volný čas mezi prsty nenechám a budu se rozmazlovat, starat se sama o sebe a budu na sebe hodná :)

      Vymazat
    3. Jinak co se týče věku... máte pravdu, všichni mi odkakživa hádají mnohem míň. Dřív jsem to hrozně nesnášela. Ukazovat v klubech a hospodách občanku i ve třiadvaceti jsem považovala za ohromný trapas :D ...No a dneska se mi to celkem hodí :) ... pro můj dobrý pocit, ne že bych kvůli tomu měla v životě víc štěstí a vyšší plat, to ne... jen to teď není k zahození nestresovat se dalšími věcmi navíc... třeba vráskami :)

      Vymazat
    4. Luci, přesně tak. Ale z vlastní zkušenosti vím, že se to lehko řekne, ale pak hůř provádí. Každopádně držím palce a budu ráda, když nám pak napíšeš, jak to dopadlo :-)

      Vymazat
    5. Moc děkuji, určitě dám časem vědět :)

      Vymazat
  9. Teda tohle napsat na blog, to vyžaduje odvahu. Přesně jak říkáš, dneska se každý snaží dělat se dokonalým a bojí se, že když dá najevo nějakou slabost, tak že bude k politování. Ale tak to přece není, právě naopak! Kolikrát si říkám, když jsem třeba na instagramu, že by mě zajímalo,jestli se některé ty holky taky se svým mužem třeba pohádají :) Takže klobouk dolu, přiznat že můj vztah nefunguje, to vyžaduje fakt odvahu, hlavně sama před sebou! A k tomu ostatnímu - jestli to můžu říct úplně narovinu, tak mě se tohle dít ve Tvém věku, tak bych to rychle nějak řešila. My jsme měli s manželem krizi když mi bylo 24 let, měla jsem trošku podobné pocity, cítila jsem, že se chci zasnoubit, já teda i vdát a mít dítě. V létě jsme pak měli krizi, hodně se hádali no a nakonec to vygradovalo neskutečnou hádkou, kdy jsme se skoro rozešli. Když se emoce uklidnili a vše se vyčistilo, manžel mi řekl, že si myslí, že potřebujeme udělat nějaký další krok, pro nás tedy priorita byla dítě... No a já jsem za asi dva týdny zjistila, že jsem těhotná:))) Byla jsem strašně ráda, že jsme situaci vyřešili, než jsem to zjistila, jinak bych se třeba bála, že se mnou zůstane kvůli dítěti (ačkoliv jsme ho chtěli a nechávali tomu volný průběh), ale prostě to dopadlo nad naše očekávání a od té doby jsme se zasnoubili, narodil se nám syn, za půl roku potom jsme se vzali a jsem fakt šťastná. Ale z toho co popisuješ mi přijde, že veškeré úsilí udržet ten vztah je na tobě, že se přítel moc neangažuje a to je špatně! On musí chtít taky a na lásce musí pracovat oba! S kamarádkou bych to neřešila, tohle by měl přece vykomunikovat on a ty bys měla být jeho priorita! Já osobně si myslím, že ta jeho neangažovanost může mít dvě příčiny. Buď nechápe vážnost situace, že o tebe může fakt přijít. A nebo je mu to jedno. A právě kvůli té druhé variantě bys to měla co nejdřív zjistit, protože kdyby to tak bylo, tak s ním ztrácím čas a energii věnuješ někomu, kdo si to nezaslouží! Omlouvám se za dlouhý komentář a přeju Ti, ať se to vyřeší a ať máš vztah, ve kterém budeš milovaná a budeš šťastná!!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za zprávu. jak tušíš, tak pokud mě něco hodně burcuje k činu, tak je to právě můj věk. Dřív jsem přítelovu "závislost" na jeho přátelích tolik neřešila. Mě se věnoval přiměřeně a i celkově, tím že je cca o dva roky mladší jsem si říkala, že se ještě musí "vybouřit" a dozrát. Ale jsme už spolu stutečně nějakou dobu, bydlíme spolu také nějaký ten pátek, mě bude za dva měsíce oněch třicet a opravdu už cítím, že čas na další krok byl vlastně už dávno. A vlastně to není jen o dalším kroku, ale i o přístupu k životu. Už mě nebaví žít způsobem jako před deseti lety, věčné paření, toulání po nocích, být v práci věčně unavená, nevyspaná, nenaplňuje mě to, nebaví mě to. No a místo nějakého posunu ve vztahu stále stagnujeme na místě a přítel se netváří, že by na tom chtěl z vlastní vůle něco měnit. Místo toho, aby se začal "usazovat", tak nastal pravý opak. Já chápu, že má možná strach, že "stárne" nebo že dospěl a očekává se tedy, že se bude chovat jinak myslím ohledně priorit, což on asi nechce a "rebeluje" proti tomu, ale přece nemůže čekat. že roky budou plynout, on život "propaří" až do důchodu a život tedy nebude o ničem jiném. Mě se tohle zkrátka už neskutečně zajídá, včetně toho, že ten "pařící" život ve výsledku netráví se mnou, ale se svými stejně "smýšlícími" a evidentně stále nevyzrálými přáteli. Hlavně je hodně do očí bijící ono srovnání. jeho přátelé zkrátka stále vedou život "náctiletých", zatímco lidé v mém okolí, ať už bývalé spolužačky, kolegyně, kamarádky si pořízují děti (i několikáté), vdávají se, zasnubují, staví domy.... a já jsem ve všem vlastně na úplném začátku a pokud nic neudělám, tak na tom začátku s přístupem mého přítele i umřu :/ No ale snad to nakonec dobře dopadne :)

      Vymazat
  10. Luci, těžko radit. Já bych na Tvém místě zkusila s přítelem ještě promluvit, říct mu všechno, jak se cítíš a co zamýšlíš, pokud své postavení nezmění. Jeho kamarádku bych do toho netahala, tohle je podle mně jen mezi vámi. Promluv si s ním a pak uvidíš, jak se k situaci postaví. Pokud se nic nezmění, tak to bohužel asi bude jasný signál, že to nemá budoucnost a v takovém případě bych pak opravdu velmi vážně uvažovala o rozchodu.
    Čtyři a půl roku vztahu není málo, ale sama víš, že těchto okolností by to nemělo nemělo budoucnost. Vztah se má pěstovat z obou stran, obě strany musí mít snahu a chtít, pokud chce jen jeden ze dvou, tak to spěje k zániku. Ale takhle bych zatím nepřemýšlela. Prioritní podle mně bude si s přítelem promluvit, žádné náznaky a chození kolem horké kaše, říct mu vše natvrdo a nechat mu prostor si promyslet, co bude, jak se zachová. Vždyť po něm nebudeš žádat nic strašného, budeš po něm žádat to, co bývá ve vztahu samozřejmost.
    Moc Ti přeji aby se Tvé trápení co nejdřív vyřešilo a aby jsi byla zase šťastná.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář, máš naprostou pravdu, nežádám nic jiného než to, co bývá ve vztahu samozřejmost. Snad to pochopí, postaví se k tomu rozumně a vše se tak vyřeší :)

      Vymazat
  11. Ja som clanek docitala.... mozno prave po tridsiatke sa zivot meni... prajem ti,nech to dopadne akokolvek,nech si stastna :-*

    OdpovědětVymazat
  12. Ahoj, tvůj článek mě zaujal a naprosto tě chápu. Kdyby můj přítel trávil poslední roky většinu času se svou kamarádkou místo se mnou, určitě by mě to vytáčelo do neuvěřitelných výšin, a to né že bych byla nějak žárlivá, ale přece snad jsem přítelkyně ne? nejdřív máme plány my a pak až s kamarádama...
    No každopádně jsem ti chtěla napsat tohle. Určitě si myslím že váš vztah za záchranu stojí, obzvlášť pokud ho miluješ. Možná tě prostě už bere jako takovou samozřejmost, že tam vždycky seš když se vrátí pozdě domů, že uklidíš, navaříš ... prostě taková jistota. Myslím že jsi psala že jsi to s ním nějak zkoušela řešit, když to ale nenese výsledky tak bych možná nejdřív zkusila tohle, než bude třeba nějaká hádka k vyřešení situace (nesnáším hádky) proto moje rada zní - oplať mu podobnou mincí. Nemyslím to jako dělat mu zlo nebo tak, to ne. Jen si prostě vyjdi častěji ven s kámoškama/kamarádem, buď nedostupná, několik dní v kuse se s ním nic nepokoušej plánovat, vytvoř si svůj program, nebuď doma když tě tam suveréně očekává, ukaž mu že i ty tady nemusíš být pořád. Prostě ho přiměj se zajímat o váš společný čas a to co děláš tím, že na něj čas mít nebudeš. Třeba ho to trkne když se vrátí domů a ty tam nebudeš, ikdyž normálně na něj třeba čekáš s teplou večeří. :) Snad by ho to mohlo donutit se zamyslet a třeba mu dojde jak moc mu chybí časy, když jste spolu trávili mnohem více času. :)
    Doufám že ti moje rada k něčemu bude a držím palce aby se to dalo do pořádku!! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za radu :) Máš recht, on si rozhodně musí uvědomit, že nejsem jen součást vybavení bytu, které tam prostě "je" a že naopak, že i když mě má svým způsobem "jistou", tak to rozhodně neznamená, že pro vztah nemusí hnout ani prstem a jakkoliv se snažit. Třeba až si všimne, že nejsem zrovna po ruce a on má zrovna chvilku navíc, tak si třeba uvědomí, že mu chybím a začne se podle toho chovat a začne se mu chtít se mnou svůj čas trávit. A hlavně si uvědomí, že čas je to nejcennější co můžeme někomu dát a podle toho bychom s ním také měly zacházet :)

      Vymazat
  13. Musím říct, že jsem si myslela, že je ti něco kolem 19 let. Vypadáš vážně o dost mladší. S přítelem ti držím palce, aby se to nějak vyjasnilo, ale já sama bych na to neměla, aby si na mě ,,udělal'' čas jak říká v noci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si to myslela taky, že je Lucince jen tak kolem 19 a ono ji už táhne na 30 :-D Tak, já už jsem taky věková kategorie 30+ (letos mi bude už 34 :-P ale okolí mi to vůbec nevěří :-D )

      Vymazat
    2. No jo, trochu mě ten věk děsí, sice na něj vůbec nevypadám, ale přeci jen už je to číslo, ze kterého jde respekt ve smyslu, že bych už měla mít život srovnaný, jako priority, plány... vědět co chci, co mě naplňuje... a hlavně mít ony "plány" už rozběhnuté :)

      Vymazat
  14. Je vidieť, že ťa to trápi a potrebovala si sa vypísať, je to úplne normálne, sama som teraz po rozchode a nie je to nič príjemné, ale ja som ten typ, že ak vidím, že to nemá zmysel radšej to ukončím, hoci viem, že ma to zraní a budem sama, bude mi smutno, budem spomínať a trpieť samotou, radšej teraz ako neskôr, tak dlhý vzťah som zatiaľ ja nemala, je mi to ľúto, ale vravím, viem, že vzťah znamená vložiť do toho srdce a tak by to aj malo byť, no o to horšie sa z toho potom človek spamätáva, ale jasné skúšať treba. Ja by som ti asi radila dať mu jasne najavo, čo chceš, čo ti prekáža, píšeš, že ste to už skúsili, tak mu možno daj nejaké fakt drsné ultimátum a uvidíš, či si ťa váži a či ťa naozaj ľúbi ak áno, tak to pochopí, ak nie tak za to skrátka nestál, alebo si dajte pauzu, neviem, ale takto sa fakt zbytočne ničíš a nezaslúžiš si to, žiadna žena si to nezaslúži. Nie je to nič príjemné, ale ostávať vo vzťahu, kde ty sama sa necítiš dobre nemá asi veľký zmysel. Môj názor, nemusíš to rešpektovať, držím ti palce nech sa správne rozhodneš a nech sa ten tvoj chlap uvedomí, šak keď ste spolu tak dlhý čas neverím tomu, že je to len tak, niečo medzi vami určite je alebo bolo len na to nejako možno zabudol, tak mu to pripomeň. chlapi sú niekedy strašne zaspatý.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář, musím říct, že všechny komentáře a zprávy od vás, mých čtenářek, mi opravdu pomohly, potěšily a dodaly mi optimismus a chuť bojovat :) Pevně věřím, že tohle období s přítelem překonáme a že nás tyhle věci třeba i víc stmelí :)

      Vymazat
  15. Páááni, tak to jsi mě Lucinko dostala.... Ne že bych chtěla malovat čerta na zeď, ale nesedí mi aby měl chlap natožpak můj chlap nějakou nejlepší kamarádku, to bych mu asi zatrhla, protože co si budem namlouvat, tobě můžou tvrdit, že jsou jen kamarádi, ovšem, nejsme tu proto abychom se spolu "kamarádili" ale rozmnožovali se, a ať tvrdí tyto "kamarádské" dvojice cokoliv, že mezi něma nic není, tak po většinou kecají. Z vlastní zkušenosti vím, že se mi přátelství s klukem zvrtlo a já pak chtěla více. Jediný koho beru za nejlepšího přítele je můj manžel, se kterým to taky nebylo ideální, ale nakonec je to v pohodě, ale před pár lety jsem si málem kvůli dalšímu takovému "nejlepšímu kamarádovi" rozbila manželství a místo abych problémy ve vztahu řešila s manželem, tak jsem to řešila s ním a málem šlo všechno pak do kytek... Takže na "přátelství" mezi chlapem a ženskou nevěřím. Měla bys být obezřetnější, aby tě pak nepřekvapili tím, že jak si spolu skvěle rozumí, tak se rozhodli být spolu i jinak. Moje kamarádka, taky marnila čas s jedním kryplem, a nakonec se s ním musela po asi 10 letech rozejít, dokonce se na ni vyprdnul těsně před svatbou její mladší segry, kde byl pozvaný, takže to byl pro ni ten okamžik, kdy se ona rozhodla to s ním definitivně ukončit. Na co taky marnit s někým čas, když je člověku už přes 30, že :-/ Takže bych mu dala asi nějaké ultimátum, jinak papa. Buď se ti bude řádně věnovat, jinak ať táhne k te své kamarádce.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář Marti, upřímně řečeno, tak stejně jako ty, tak i já na přátelství mezi mužem a ženou nevěřím. A také ze mne mluví vlastní zkušenost. A samozřejmě bych byla raději, kdyby takovou kamarádku vůbec neměl, ale považuji se za rozumnou ženskou, tak mu v tomto důvěřuji a toleruji mu ji tolik, kolik je v mých silách a kolik považuju za "normální". Ale všechno má zkrátka své hranice a pokud je "kamarádění" už ná úkor vztahu, tak tam bohužel má tolerance končí a je potřeba se ozvat. Snad tedy vše dobře dopadne, přítel si uvědomí, že tak intezivní kamarádění nejen s ní, ale s kýmkoli jiným rozhodně v případě, že se nevěnuje své přítelkyni, není v pořádku a trochu to kamarádění omezí. A taky by si měl uvědomit, že pokud hodlá mít děti, tak je takové chování nepřípustné. To chce, aby jej jednou znali děti jen z fotek? Doufám, že ne :D

      Vymazat
  16. Vůbec netuším, co t na to napsat, jak ti poradit... včera jsem odmaturovala, takže dneska mám v hlavě ještě vymetýno... :D

    Ale s chlapama je to vždy těžké, držím palce, aby se to zlepšilo :

    PS: U mě na blogu právě probíhá GIVEAWAY!:)
    budu moc ráda, pokud se zapojíš :)
    http://www.lovies47.cz/2015/04/giveaway-03.html

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, někdy je s chlapama kříž :) A moc děkuji za pozvání, hned jdu zkusit štěstí :)

      Vymazat
  17. Teeeeeeda, travit viac casu s kamaratkou ako so mnou by som priatelovi nedovolila. Nebudsi tak ista, ze su este stale iba kamarati. No a k tomu, ze ta berie ako samozrejmost, skus tam obcas nebyt ked sa vrati domov od kamaratov. Chod do kina s kamaratkami, zabavaj sa, nevar, chodievaj sa niekam najest, uplne na chvilu vypusti zivot domacej putky a uvidis, ci sa veci pohnu dopredu.
    Fuh, tvoj chlap by ma riadne vytacal, netolerovala by som mu ani 1 tisicinu z toho.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za radu, fakt je ten, že kdykoli mám volno, snažím se napsat nový článek a projet ostatní blogy, jenže s tím noťasem sedím doma za stolem, tak to bohužel opravdu vypadá, že jsem tam pořád. Po nákupech apod chodím totiž dopoledne, kdy je přítel v práci. Takže asi budu muset objevit nějakou příjemnou kavárnu s wifi připojením, kam bych se mohla vždycky odebrat :) ... a tolerantní jsem hodně, s tím souhlasím, ač jemu to tak samozřejmě častokrát nepřijde :)

      Vymazat
  18. no taká "kamarátka" by mi asi riadne liezla na nervy:/, asi by som sa zamýšľala aj nad tým, či je to ešte stále kamarátstvo, ale nechcem maľovať čerta na stenu...a možno si je tebou priateľ moc istý, tiež by možno nebolo na škodu sadnúť si s ním a pohovoriť o svojich pocitoch.., držím palce!;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuji za komentář :) No, kamarádí spolu od základky a dneska je mu 28, takže spolu už hodně zažili, tak samozřejmě chápu, že se takové kamarádství neukončí ze dne na den a už vůbec ne kvůli tomu, že si nějaká "ženská pískne a dá ultimátum": Nikdy jsem proto žádné ultimáta tohoto typu nedávala, ale jen se snažila vysvětlit, jaké postavení mám a jaké chování je ve vztahu samozřejmostí. Zatím se to zklidnilo, tak to snad vydrží a bude to dobré už napořád (ťukám na dřevo) :)

      Vymazat
  19. Já na přátelství mezi mužem a ženou moc nevěřím, takže bych takovouhle situasi asi neunesla a prostě bych dala muži ultimatum (a po dvou letech toho přátelství kdy nemá čas na svou přítelkyni, se mi to nezdá nefér).
    Po přečtení článku jsem dokonce až navztekaná, že se někdo takhle může ke své přítelkyni chovat...:(

    Přeji hodně síly a hlavně pozitivní myšlenky!

    OdpovědětVymazat
  20. Já se také vztekám často a hodně :) fakt je ovšem ten, že oni spolu kamarádí od základky, jen teď jak slečna nemá už dva roky přítele, tak se vídají mnohem častěji. Její bývalý přítel toho mého totiž neměl rád. Vždycky se mojeho ptám, jestli ho to překvapuje, že mě vůbec :D Zkrátka vždycky odvětím, že mi přijde úplně normální, že ani jejímu příteli se takové jejich kamarádění nelíbilo :)

    OdpovědětVymazat
  21. Teda...Článek jsem přečetla jedním dechem, i přes to, že asi není zrovna aktuální píši zde komentář..:) Nevím, jestli poradím, něco nového, než holky přede mnou, ale také se mi to moc nelíbí. Co se týče svatby, 30 let už je opravdu docela věk na rodinu a svatbu a vše kolem toho. Nepomohlo ani naznačování, čte tvůj přítel tvůj blog? Přeci jen si musí být vědom toho, že nejste v tomto směru zrovna nejmladší a pokud jste spolu relativně dlouho, mělo by se to někam pohnout..:) Není problém třeba v té "kamarádce"? Necítí k ní něco "víc"? Nechci strašit, to opravdu ne, jen je třeba zjistit, proč se s ní setkává tak často. Rozhodně by mě to chladnou nenechávalo. Jednou jsem přítelovi našla smsky (ne nehrabala jsem mu v telefonu, objevovaly se na obrazovce), kde mu jeho "nejlepší kamarádka" vyznávala lásku. Mimochodem měla přítele, stejně tak jako on měl/má přítelkyni. Napsala jsem jí dost hnusou esemesku a tím si dala navždycky pokoj. Rozhodně bych si sní promluvila a nějak se jí to snažila vysvětlit..:)
    Přeji hodně štěstí..:) Natálie

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Děkuji za každý váš komentář, moc si jich vážím :)